Když se přibližuje finální krize autoritativního režimu, dochází nedlouho před jeho faktickým zhroucením obvykle k záhadnému zlomu. Lidé znenadání vědí, že hra skončila a už se nebojí. A nejde jen o to, že režim ztrácí legitimitu: samotný výkon jeho moci je od této chvíle pociťován jako panická reakce, jako výraz bezmoci. Ve studii o Chomejního revoluci Šáh šáhů popsal Ryszard Kapuściński přesný moment tohoto zlomu: na teheránské křižovatce se osamocený demonstrant odmítl na výzvu policisty hnout z místa a bezradný policista ho nechal být. Za několik hodin o incidentu věděl celý Teherán, a ačkoliv pouliční boje zuřily celé týdny, od té chvíle nikdo nepochyboval, že hra skončila. Neděje se snad teď něco podobného?
Výklady teheránských událostí z minulého měsíce se různí. Jedni vidí v protestech vyvrcholení prozápadního „reformního hnutí“ v duchu takzvaných „barevných revolucí“ na Ukrajině a v Gruzii. Podporují protesty, v nichž spatřují sekulární reakci na Chomejního revoluci, první krok na cestě k novému liberálně-demokratickému Íránu zbaveného klatby muslimského fundamentalismu. Jim oponují skeptici, kteří se domnívají, že volby skutečně vyhrál Ahmadínežád, že on reprezentuje hlas většiny, zatímco Músavího podporovali střední vrstvy a „zlatá mládež“. Podívejme se pravdě do očí, říkají: v Ahamadínežádovi má Irán prezidenta, jakého si zaslouží. A pak jsou tu ještě další, kteří v Músavím vidí příslušníka klerikálního establishmentu, který se od Ahmadínežáda liší více či méně kosmeticky. Rovněž Músaví chce rozvíjet íránský atomový program, je také proti uznání Izraele a coby ministerský předseda úřadující během represivních let íránsko-irácké války se těšil plné podpoře ajatolláha Chomejního.
Nejtruchlivější podívanou však nepochybně skýtají levicoví zastánci Ahmadínežáda. Jim totiž leží na srdci především to, aby Írán zůstal mimo sféru vlivu imperiálních mocností. Podle nich Ahmadínežád zvítězil, protože hájil nezávislost země, demaskoval korupci elit a používal íránské ropné bohatství ke zvýšení životní úrovně chudé většiny. Takový je, podle nich, pravý Ahmadínežád: fanatický popírač holocaustu je výtvorem západních médií. Podle tohoto názoru jsme byli v Íránu svědky opakování událostí z roku 1953, kdy byl svržen Mosadek – puče financovaného Západem proti legitimně zvolenému premiérovi. Nejenom že tento názor ignoruje fakta (vysokou volební účast, nárůst z obvyklých 55 na 85 procent, lze vysvětlil jen v kontextu protestních hlasů), ale blahosklonně předpokládá, že pro zaostalé Íránce je Ahmadínežád dobrý dost: pro vládu sekulární levice ještě nejsou dostatečně vyspělí.
Jakkoliv rozdílné jsou tyto výklady, všechny interpretují íránské protesty jako střet islámských stoupenců tvrdé linie a prozápadních liberálních reformátorů. Proto mají takové potíže s určením Músavího pozice: je to reformátor podporovaný Západem, který chce prosadit více osobních svobod a tržní ekonomiku, nebo člen duchovního establishmentu, jehož vítězství by nikterak zásadně neotřáslo povahou režimu? Skutečná povaha protestů v každém případě všem uniká.
Zelená barva jako vnější atribut Músavího stoupenců a skandování „Alláhu akbar!“, které se ozývalo z teheránských střech do večerní tmy, jsou svědectvím, že účastníci protestů viděli ve svém počínání návrat ke kořenům Chomejního revoluce z roku 1979, jakož i nápravu její pozdější zkorumpovanosti. To bylo patrné v chování zástupů: působivá jednota lidí, kreativní metody spontánní organizace, improvizace při hledání nejefektivnějších metod protestu, jedinečná směsice spontaneity a disciplíny. Stačí si jen vybavit ony tisíce mužů a žen pochodující v naprostém tichu. To byl projev autentického lidového povstání zrazených stoupenců Chomejního revoluce. Porovnejme si události v Íránu s americkou intervencí v Iráku: vzepětí lidové vůle na jedné straně a násilné nastolení demokracie cizí mocností na straně druhé. Události v Íránu lze interpretovat také jako komentář k prázdným frázím, které zazněly v Obamově káhirském projevu, jenž se soustředil na dialog mezi náboženstvími: nikoliv, nepotřebujeme dialog mezi náboženstvími (nebo civilizacemi), potřebujeme vybudovat vazby politické solidarity mezi těmi, kteří vedou zápas za spravedlnost v muslimských zemích, a mezi těmi, kteří se účastní téhož zápasu jinde.
Zde je nezbytné zmínit dvě věci. Za prvé, Ahmadínežád není žádný hrdina islámské chudiny, ale zkorumpovaný islamo-fašistický populista, jakýsi druh íránského Berlusconiho, jehož směsice klaunské gestikulace a bezohledné mocenské politiky vyvolává nelibost dokonce i mezi ajatolláhy. Jeho demagogické rozhazování drobtů mezi chudé by nás nemělo mýlit: za ním nestojí pouze orgány policejní represe a propagandistický aparát západního střihu. Opírá se rovněž o podporu nové mocné garnitury Íránců, kteří zbohatli zásluhou zkorumpovanosti režimu –Revoluční gardy nejsou milicí složenou z příslušníků pracující třídy, ale megakorporací, nejmocnějším ohniskem koncentrace bohatství v zemi.
Za druhé, musíme striktně rozlišovat mezi dvěma Ahmadínežádovými protikandidáty, Mehdím Karrúbím a Músavím. Karrúbí je nepochybně reformista, zastánce íránské verze politiky identity, která by garantovala jistá privilegia všem zastoupeným skupinám. Músaví je něco docela jiného: reprezentuje vzkříšení masově sdíleného snu, který byl motorem Chomejního revoluce. Byl to nepochybně utopický sen, nelze ale nevidět autentickou utopickou dimenzi toho, co bylo mnohem víc než jen banální převzetí moci islámskými fundamentalisty. A právě teď je ta správná chvíle připomenout si porevoluční sociální vření, explozi politické a sociální kreativity, organizační experimenty a debaty mezi studenty i obyčejnými lidmi. Samotná skutečnost, že tento výbuch musel být zadušen, je nejpřesvědčivějším dokladem, že Chomejního revoluce byla autentickou politickou událostí, průlomem, který uvolnil do té doby nevídané síly sociální transformace, okamžikem, kdy se „nic nezdálo nemožným“. Následovalo postupné uzavírání těchto možností spolu s tím, jak se islámský establishment ujímal politické moci. Řečeno spolu s Freudem, současné protestní hnutí představuje „návrat potlačeného“ Chomejního revoluce.
Je tedy zřejmé, že islám v sobě skrývá autentický emancipační potenciál: chceme-li najít „dobrý“ islám, nemusíme se vracet do desátého století, máme ho přímo tady, před našima očima. Není jisté, co přinese nejbližší budoucnost – lidová vzpoura byla potlačena a režim zatím nepadl. Už ale nebude vnímán stejně jako předtím: bude to jen další zkorumpovaný autoritářský režim. Ajatolláh Chameneí přijde o poslední zbytky svého kreditu zásadového duchovního vůdce povýšeného nad přízemní politické třenice a bude vnímán jako ten, kým skutečně je – jen jako další oportunistický politik mezi mnoha jinými. Ať už to ale dopadne jakkoliv, nesmíme ztrácet ze zřetele, že jsme byli svědky velké emancipační události, která se vymyká mantinelům zápasu mezi prozápadními liberály a protizápadními fundamentalisty. Pokud to nevidíme, pokud jsme v důsledku našeho cynického pragmatismu ztratili už schopnost rozeznat příslib emancipace, pak zde na Západě stojíme na prahu post-demokratické éry, v očekávání příchodu našich vlastních Ahamdínežádů. Italové už ho znají: nese jméno Berlusconi. A za ním se šikují další.
Existuje nějaký vztah mezi Ahmadínežádem a Berlusconim? Není absurdní třeba i jen srovnávat Ahmadínežáda s demokraticky zvoleným západním vůdcem? Bohužel nikoliv: ti dva náleží k témuž globálnímu procesu. Jestli se za sto let budou po celém světě na památku nějakého člověka stavět pomníky, konstatoval svého času Peter Sloterdijk, pak jím bude Li Kuang-jao, singapurský premiér, který vymyslel a uvedl do praxe „kapitalismus s asijskými hodnotami“. Virus autoritářského kapitalismu se pomalu, ale jistě šíří po světě. Teng Siao-pching vyzdvihoval Singapur jako vzor, který by měla celá Čína následovat. Kapitalismus se zdál být až doposud neoddělitelně svázán s osudem demokracie; je pravdou, že demokracii čas od času vystřídaly epizody otevřené diktatury, ale ta se po jednom či dvou desetiletích opětovně vrátila (jako například v Jižní Koreji nebo v Chile). Nyní však bere vazba mezi demokracií a kapitalismem definitivně za své.
To samozřejmě neznamená, že bychom se měli vzdát demokracie ve prospěch kapitalistického pokroku, ale že bychom se měli zamyslet nad hranicemi parlamentní reprezentativní demokracie. Americký novinář Walter Lippmann svého času vymyslel floskuli „výroba souhlasu“, kterou později proslavil Noam Chomsky, nicméně Lippmann ji chápal v pozitivním smyslu. Podobně jako Platón i on vnímal veřejnost jako velké zvíře nebo dezorientované stádo plácající se v „chaosu lokálních názorů“. Toto stádo, napsal v knize Veřejné mínění (1922), musí vést „specializovaná třída, jejíž osobní zájmy přesahují hranice lokálních názorů“: elitní třída, která by kompenzovala primární defekt demokracie spočívající v neschopnosti uvést do praxe ideál „všeobecně kompetentního občana“. Na Lippmannově tezi není nic záhadného, je naprosto pravdivá; záhadou je to, že ačkoliv to víme, pokračujeme dál ve hře. Chováme se, jako kdybychom byli svobodní, přitom ale nejenom tolerujeme, ale dokonce se dožadujeme, aby nám neviditelná autorita říkala, co máme dělat a co si máme myslet.
V demokracii je tedy řadový občan skutečně králem, ale králem v konstituční monarchii, králem, jehož rozhodnutí jsou toliko formální, jehož posláním je stvrzovat svým podpisem opatření navržené exekutivou. Problém demokratické legitimity je tentýž jako problém konstituční monarchie: jak ochránit důstojnost krále. Jak vyvolat zdání, že král skutečně rozhoduje, když všichni ve skutečnosti víme, že tomu tak není? To, čemu se říká „krize demokracie“, nastává nikoliv tehdy, když lidé přestanou věřit ve svou moc, ale když naopak přestanou věřit elitám, když vidí, že trůn je prázdný, že rozhodování patří jen jim. „Svobodné volby“ jsou projevem minimální zdvořilosti, kdy ti u moci předstírají, že ve skutečnosti moc nemají, a žádají nás, abychom se svobodně rozhodli, zda jim ji chceme odevzdat.
Alain Badiou rozlišuje mezi dvěma typy (nebo spíše úrovněmi) korupce v demokracii: zatímco první, empirická korupce, označuje to, co si obvykle pod tímto pojmem představujeme, druhý typ korupce je integrální součástí samotného pojmu demokracie a způsobu, jakým demokracie redukuje politiku na konflikt soukromých zájmů. Tato distinkce se ukazuje ve (vzácných) případech čestného, „demokratického“ politika, který sice vede nelítostný boj s empirickou korupcí, zároveň ale vytváří prostor pro bujení korupce druhého typu. (Existuje samozřejmě i opačný případ empiricky zkorumpovaného politika, který jedná ve jménu diktatury Ctnosti.)
„Znamená-li demokracie reprezentaci,“ píše Badiou v knize De quoi Sarkozy est-il le nom? (český překlad vyjde v příštím roce v nakladatelství Grimmus pod názvem Co vlastně zmamená Sarkozy?), „jedná se v první řadě o paušální reprezentaci systému, který demokracie formálně ztělesňuje. Jinými slovy, zastupitelská demokracie je v první řadě konsensuální reprezentací kapitalismu neboli toho, co bylo dnes přejmenováno na ‚tržní hospodářství‘. To je příčinou její strukturální zkorumpovanosti.“ Na empirické rovině pluralitní liberální demokracie „reprezentuje“ – zrcadlí, registruje, poměřuje – kvantitativní rozptyl veřejného mínění, tedy to, co si lidé myslí o programech jednotlivých stran a o jejich kandidátech. V radikálnějším, „transcendentálním“ smyslu ale pluralitní demokracie „reprezentuje“ – ztělesňuje – jistou vizi společnosti, politiky a role jednotlivců v ní. Pluralitní liberální demokracie „reprezentuje“ rigorózní vizi sociálního života, v jehož rámci soutěží politické strany ve volbách o ovládnutí státní legislativy a exekutivního aparátu. Tento transcendentální rámec není nikdy neutrální – privileguje jisté hodnoty a procedury – a to se stává zjevným za krizí nebo když voliče ovládne letargie a demokratický volební systém není schopen zaznamenat, co si lidé přejí nebo co si myslí. Roku 2005 ve Velké Británii navzdory rostoucí neoblíbenosti Tonyho Blaira neexistoval způsob, jak by se tato nespokojenost mohla politicky projevit. Něco bylo očividně velmi špatně a nešlo jen o to, že by lidé nevěděli, co chtějí, ale spíše o to, že jim cynismus či rezignace zabránily, aby něco podnikli.
To vůbec neznamená, že bychom demokratické volby měli zavrhnout; jde jen o to, že samy o sobě nejsou indikátorem skutečného stavu věcí; ve své většině pouze odrážejí převládající mínění (doxa). Jako neproblematický příklad si uveďme situaci ve Francii roku 1940. Dokonce i Jacques Duclos, muž číslo dvě tehdejší Komunistické strany Francie, připouštěl, že kdyby se v té době ve Francii konaly svobodné volby, maršál Pétain by získal devadesát procent hlasů. Když De Gaulle odmítl uznat kapitulaci Francie a pokračoval v odporu, prohlašoval, že jen on, a nikoliv režim ve Vichy, ztělesňuje autentický hlas Francie (nikoliv tedy „mínění většiny Francouzů“). Tvrdil, že má pravdu, i když jeho postoj neměl žádnou demokratickou legitimitu a byl v naprostém rozporu s názorem většiny francouzského lidu. Nepochybně mohou existovat demokratické volby, které ztělesňují moment pravdy; volby, v nichž se většina navzdory své skepticko-cynické netečnosti na okamžik „probudí“ a volí v rozporu s hegemonickým míněním; samotná skutečnost, že takové volby jsou tak vzácné, nicméně jasně dokazuje, že samy o sobě nejsou médiem pravdy.
S posilováním pozic autoritářského kapitalismu, jehož chapadla obepínají Západ stále pevněji a neúprosněji, ztrácí autentický potenciál demokracie stále více půdu pod nohama. Příslušné změny se pokaždé odehrávají ve shodě s hodnotami dané země: Putinův kapitalismus s „ruskými hodnotami“ (brutální divadlo moci), Berlusconiho kapitalismus s „italskými hodnotami“ (divadlo komických gest). Jak Putin, tak Berlusconi vládnou v demokraciích, které se postupně mění na prázdnou skořápku, a navzdory prudce se zhoršující ekonomické situaci se oba těší masové podpoře (více než dvou třetin voličů). Není divu, že jsou osobními přáteli; oba tíhnou k „spontánním“ výbuchům zlosti (které jsou v Putinově případě předem zinscenovány tak, aby byly v souladu s ruským „národním charakterem“). Putin čas od času vypustí z úst sprosté slovo nebo obscénní kletbu. Když mu před několika lety jeden západní novinář položil choulostivou otázku ohledně Čečenska, Putin mu odsekl, že pokud náhodou ještě není obřezaný, je srdečně zván do Moskvy, kde mají vynikající chirurgy, kteří mají ve zvyku řezat o něco razantněji, než je obvyklé jinde.
Berlusconi je paradigmatickou postavou a Itálie je experimentální laboratoří, ve které se rodí naše budoucnost. Pokud naše politická volba spočívá mezi permisivně-liberálním technokratismem a fundamentalistickým populismem, pak je Berlusconiho velkým triumfem usmíření těchto dvou protikladných pozic, když zároveň ztělesňuje obě najednou. Právě tato kombinace ho podle všeho – alespoň v nejbližší budoucnosti – činí neporazitelným: to, co zbývá z italské „levice“, se s ním už smířilo jako se svým osudem. To je patrně nejsmutnějším aspektem jeho vlády: jeho demokracie je demokracií těch, kteří vyhrávají zásluhou rezignace, kteří vládnou prostřednictvím cynické demoralizace.
Berlusconi se chová stále nestydatěji: nejenom, že ignoruje nebo blokuje trestní vyšetřování svých soukromých obchodních zájmů, ale chová se tak, že podkopává svou důstojnost jakožto hlavy státu. Tradiční politika čerpá svou důstojnost ze své nadřazenosti nad hrou partikulárních zájmů v rámci občanské společnosti: politika je občanské společnosti „odcizená“, prezentuje samu sebe jako ideální doménu občana (citoyen), který stojí nad konfliktem sobeckých zájmů příznačným pro měšťáka (bourgeois). Berlusconi toto odcizení fakticky zrušil: v dnešní Itálii spočívá státní moc bezprostředně v rukou měšťáka, který ji používá k ochraně svých vlastních ekonomických zájmů a který staví svůj soukromý život na odiv, jako kdyby byl hercem realitní televizní show.
Posledním tragickým americkým prezidentem byl Richard Nixon: byl to nepochybně gauner, ale tento gauner se stal obětí rozporu mezi svými ideály a ambicemi na jedné straně a politickou realitou na straně druhé. S Ronaldem Reaganem (a Carlosem Menemem v Argentině) se na scéně objevila nová postava: „teflonový“ prezident, od kterého se neočekává, že se bude držet svého volebního programu, a stojí tudíž mimo věcnou kritiku (vzpomeňme si, jak po každém Reaganově veřejném vystoupení, kdy novináři vyjmenovávali jeho chyby, jeho popularita prudce stoupla). V tomto novém typu prezidenta se mísí „spontánní“ výbuchy emocí s bezohlednou manipulací.
Ve svých vulgaritách Berlusconi sází na to, že se s ním lidé budou ztotožňovat jako se ztělesněním mýtického ideálu průměrného Itala: jsem jedním z vás, jsem trochu zkorumpovaný, mám potíže se zákonem a problémy s manželkou, protože mne přitahují i jiné ženy. Dokonce i jeho grandiózní imitace politika aristokrata, il cavaliere, připomíná spíše kýčovité představy malého člověka o velikosti. Nemylme se však: za maskou klauna se skrývá mocenský aparát, který pracuje s neúprosnou efektivitou. Berlusconiho hru možná hrajeme, už když se mu smějeme. Technokratický ekonomický management ve spojení s klaunskou fasádou nicméně nestačí: je potřeba ještě něco dalšího. Tím něčím je strach. A zde vstupuje na scénu Berlusconiho dvouhlavá saň: přistěhovalci a „komunisté“ (Berlusconiho generická nálepka pro každého, kdo ho kritizuje, včetně časopisu Economist).
Kung Fu Panda, kreslený filmový trhák z roku 2008, vystihuje základní ideologické koordinanty právě popsané situace. Tlustý panda sní o tom, že se stane bojovníkem kung-fu. Slepá náhoda (za kterou se samozřejmě skrývá ruka osudu) rozhodne o tom, že se stane hrdinou, jemuž je dáno zachránit své rodné město. Pseudoorientální spiritualita filmu je nicméně neustále podkopávána cynickým humorem. Překvapivé je, že toto soustavné sebezlehčování mu neubírá nic na jeho spiritualitě: film bere v poslední instanci terč svých nekonečných vtipů vážně. Známá anekdota o Nielsu Bohrovi vyjadřuje tutéž myšlenku. Když jeden překvapený kolega, který byl na návštěvě u Bohra, zahlédl nade dveřmi jeho domu podkovu, prohlásil, že nevěří, že to dokáže dům uchránit před zlými duchy. Bohr mu odvětil: „Já také ne, ale slyšel jsem, že to funguje, i když tomu člověk nevěří!“ Takto přesně funguje dnes ideologie: demokracii ani spravedlnost nebere nikdo vážně, všichni víme, že jsou zkorumpované, ale stejně je praktikujeme, protože se domníváme, že fungují, i když v ně nevěříme. Berlusconi je náš Kung Fu Panda. Jak by řekli bratři Marxové: „Ten chlap možná vypadá jako zkorumpovaný idiot a dokonce se i chová jako zkorumpovaný idiot, ale nedejte se tím mýlit – to je skutečně zkorumpovaný idiot.“
Chceme-li spatřit, co se skrývá za tímto optickým klamem, připomeňme si události z července 2008, kdy italská vláda po celé Itálii vyhlásila výjimečný stav v reakci na údajnou invazi ilegálních přistěhovalců ze severní Afriky a východní Evropy. Na začátku srpna bylo demonstrativně vysláno 4000 ozbrojených vojáků na ochranu citlivých míst ve velkých městech (železniční stanice, obchodní střediska atd.). Výjimečný stav byl vyhlášen bez větších komplikací: život se dál ubíral svou cestou. Není tohle stav, k němuž se v rozvinutých zemích, kde je ten či onen druh výjimečného stavu (proti teroristickému ohrožení, proti přistěhovalcům) jednoduše akceptován jako opatření, které má zajistit normální chod života, pomalu ubíráme?
Jaká realita se skrývala za tímto výjimečným stavem? Sedmého srpna 2007 sedm tuniských rybářů zakotvilo třicet mil jižně od ostrova Lampedusa nedaleko Sicílie. Ze spánku je probudily výkřiky. Na moři spatřili gumový člun, který se sotva držel na hladině, plný vyhladovělých lidí. Záhy vyšlo najevo, že se jedná o čtyřiačtyřicet afrických přistěhovalců. Kapitán se rozhodl vzít je do nejbližšího přístavu na Lampeduse, kde byla celá jeho posádka zatčena. Dvacátého září byli rybáři postaveni na Sicílii před soud a obviněni z „napomáhání ilegálním přistěhovalcům“. Kdyby byli usvědčeni, byli by odsouzeni k jednomu až patnácti letům vězení. Všichni se shodovali na tom, že jediným smyslem tohoto absurdního procesu bylo odradit posádky ostatních lodí, aby se zachovali obdobně: žádná opatření nebyla přijata proti jiným rybářům, kteří se ocitli v podobné situaci a podle všeho od sebe odráželi potápějící se plavidla s přistěhovalci klacky a nechávali je na pospas jejich osudu. Tento incident přesvědčivě ilustruje, že Agambenův homo sacer – člověk stojící mimo právní řád, který může být beztrestně zabit – není jenom vedlejším produktem americké války proti terorismu, ale setkáváme se s ním také v Evropě, v údajné baště lidských práv a humanitárních ohledů.
Zásada „racionálního antisemitismu“ byla nejvýstižněji zformulována Robertem Brasillachem, který sám sebe líčil jako „umírněného“ antisemitu: Vyhrazujeme si právo aplaudovat v kině Charliemu Chaplinovi, polovičnímu Židovi, obdivovat Prousta, rovněž polovičního Žida. Vždyť i Hitlerův hlas se nese na radiových vlnách pojmenovaných podle Žida Hertze… Nehodláme pozabíjet všechny, nehodláme pořádat pogromy. Domníváme se nicméně, že ten nejlepší způsob, jak předejít nepředvídatelným výstřelkům instinktivního antisemitismu, je organizovat racionální antisemitismus.
Posuzováno v kontextu našich demokratických standardů, naše vlády právem odsuzují populistický rasismus jako „iracionální“ a raději podporují „racionální“ rasistická bezpečnostní opatření. „Vyhrazujeme si právo aplaudovat africkým a východoevropským sportovcům, asijským lékařům, indickým programátorům,“ říkají nám naši dnešní Brasillachové, z nichž někteří jsou sociální demokraté. „Nehodláme pozabíjet všechny, nehodláme pořádat pogromy. Domníváme se nicméně, že ten nejlepší způsob, jak předejít nepředvídatelným, násilným výbuchům instinktivních protipřistěhovaleckých nálad, je zavádět racionální protipřistěhovalecká bezpečností opatření.“ Namísto bezprostředního barbarství nastupuje tedy Berlusconiho barbarství s lidskou tváří.
(Z London Review of Books ze dne 23. června 2009 přeložili Radovan Baroš a Tereza Spencerová.)
http://www.czechfp.cz/site/?p=8025
Žádné komentáře:
Okomentovat