Squater je v jistém smyslu bezdomovec, který si ovšem aktivně hledá a nalézá alternativní možnosti života a bydlení। Stát či jiný „vlastník“ nechává sem tam nějaký dům rozpadat (ať už z důvodu budoucího zisku nebo prosté neschopnosti), a podnikavá squaterská mládež jedná. Případ kodaňské Christianie je snad každému známý.



V USA se, jak se píše v Reflexu, odhaduje počet bezdomovců na tři a půl milionu. „Ukazuje se, že tito lidé jsou častěji nemocní a daleko více trpí komplikacemi, které tato onemocnění doprovázejí. Většinou pak využívají středisek první pomoci, placené státem. Na počátku 90. let si toho všiml newyorský psychiatr Sam Tsemberis. Vymyslel a začal realizovat projekt Bydlení především. Pozdější výzkumy jednoznačně prokázaly, že lidé, kteří mají kde bydlet, jsou také zdravější a tím pádem šetří peníze daňových poplatníků. Dva následné terénní výzkumy předpoklady potvrdily: ubytovávat bezdomovce je pro stát levnější, než je nechat na ulici. Jsou zdravější a spotřebují méně peněz z veřejných prostředků.“


I v případě squaterů je to přece nabíledni: jsou-li „doma“, v prostředí, kde mohou žít jak chtějí oni, přinejmenším nebrouzdají po ulicích a nevymýšlejí pitomosti. Kdo si hraje, nezlobí, ví přece každý rodič.

To společnost by měla být popoháněna k zodpovědnosti za to, že se nedokáže postarat o své bezdomovce a squatery (ale i Romy a nechtěné či příliš aktivní děti atd.). Squateři jsou v jistém slova smyslu aktivní bezdomovci a nepříjemně neposlušná výčitka systému. I oni zaslouží respekt.


A pokud tahle konzumní společnost všechno zkonzumuje, možná se ukáže, že právě squateři byli „pionýři“ (první průzkumníci) a budeme se k nim chodit učit, jak přežít.
jiří marek