Evropa i Česko ve vážných obtížích: je to důsledek selhávání levice

Milan Sova

Permanentní volební kampaň co nevidět začne přecházet do horké fáze, vůbec ale nechci komentovat opakované a záhy po volbách odsunuté sliby stran. Naopak, chtěl bych s odstupem vrhnout pohled a nabídnout úvahu o tendencích v politickém vývoji. Skělou úvahu o tom, co se stalo v ekonomické sféře euroatlantické společnosti za poslední dohlednou dobu asi třiceti let, kterou dost současníků pamatuje, napsal už sociolog Jan Keller v Právu (Salon 30. dubna 2009: “Na plný plyn. Ale kam?”)

Úvahami na rozhraní filosofie a politiky o škodlivosti antikomunismu přispívá Václav Bělohradský (Právo 18. července 2009), tady ale nejsem přesvědčen o průkaznosti této argumentace: český salónní antikomunismus po vzoru bývalého prezidenta Havla vlastně není skutečná rétorika polarizace společnosti, pouze ho Topolánek obratně používá jen k tomu, aby získal od ČSSD ujištění, že plnění svého programu nemyslí vážně: fungovalo to od Kalouska v době Špidly a s pochvalou všech publicistů, funguje to stále i nyní.

A tak se čištění Augiášova chléva od dob akce "čisté ruce" k problémům "pozitivní a negativní motivace" stále zahrává oboustranně do autu, korupce se hladce přesunula od privatizace státních podniků a provizí za nesplatitelné úvěry z bank ke schvalování projektů na krajské a obecní úrovni a k provizím za hospodaření s eurofondy.... na náhubkovém zákonu se české politické elity nakonec shodnou, to je podstatný rys současnosti: antikomunismus bude používán nadále od každého představitele pravice, ať už to je Havel, Vondra, Schwarzenberg, Kalousek, Cyril Svoboda nebo Bursík a jeho věrní, pokud jim bude Paroubek opakovaně skákat na špek.